7. ETAPA Z VÝCHODU NA ZÁPAD – Čerčany/Luka pod Medníkem
Rozhejbání po vánočním salátu a klobásách mělo obstarat putování z Čerčan do Luka pod Medníkem. Měla to být pohodová procházka, ale nakonec to byla dost vyčerpávající, devítihodinová cesta. Vyčerpávající kvůli mému stále nedoléčenému, zraněnému kolenu a devítihodinová kvůli pomalejšímu tempu, ale především kvůli častým zastávkám na focení a natáčení videa.
Čerčany jsou místo, kde jsem proťal svou letošní cestu z jihu na sever, první kroky z nádraží tak vedly po stejném mostě, jako minule. Za Sázavou jsem se ale vydal na opačnou stranu a začal stoupat do Borové Hory. Kopce tady byly po ránu ještě zasněžené, a tak s křupajícím sněhem pod podrážkami se šlapalo dobře.
K Sázavě jsem se vrátil v Nespekách a pod Starým vrchem jsem podle ní mazal vstříc Dvoru v Ledcích, kde kromě zemědělské usedlosti je i kostel Svatého Bartoloměje, v jehož areálu je hrob majitele dvora z 19. století, pana Vaništy jeho manželky a jejich potomků.
Podél Sázavy jsem pokračoval dál, až pod zříceninu Zbořený Kostelec, na kterou jsem si vyšlápl, ale to už jsem začínal dost cítit koleno. Seběhl, no spíš dotrápil se dolů ze zříceniny (je zajímavé, že s tím kolenem mě cesta z kopce vysílí víc, jak šlapání do kopce) a odfuněl si sto výškových metrů na rozcestí pod Holý vrch. Měl jsem polovinu cesty za sebou a protože už bylo po jedné hodině, věděl jsem, že to s tímto mým tempem bude tentokrát až do setmění.
Nemýlil jsem se, ale chtěl jsem si užít putování bývalými trempskými osadami okolo Medníku. Takže cesta přes Krhanice, Prosečnice a Kamenný Újezdec končila opět u Sázavy a to, jak píše průvodce Sázavou u "nejoblíbenějšího úseku českých vodáků. Mezi Týncem a Pikovicemi se údolí Sázavy zúží a řeka mezi skalami vytváří pěkné peřejky. Do toho Vás čeká několik sjízdných jezů. V dubnu je tento úsek vhodný pro adrenalinové výlety na raftech nebo nafukovacích lodích," tedy u mostu v Kamenném přívozu. Asi nejzajímavější z této části byla moje další tlama na ledě. Opět chvilka nepozornosti, zakoukání do ducha svého a už jsem ryl hubou v zemi. K ještě stále bolavé kličce, coby následek tlamy z cesty z Ledče do Zruče, dorasovanému kolenu, přibyla i sedřená dlaň a solidní, modro-fialově zbarvující se koňar na prdeli...
Na řadu přišel poslední úsek podél Sázavy, ale ten nejparádnější, na který jsem se těšil. To, co jsem nahnal rychlejším tempem ze zříceniny sem, bylo během následujících pěti kilometrů ztraceno. Cesta podél peřejí na Sázavě od náhonu k Maškově mlýnu až do Luka pod Medníkem vede mezi osadními chatami několika osad, z nichž ty nejznámější jsou zřejmě osady Goward a především Toronto, které ve svých písních proslavili bratři Nedvědové a jejich skupina Brontosauři (pro neznalé se jedná o přejmenovanou skupinu, která se původně jmenovala, jak jinak než, Toronto). Parádičku zpříjemnil i kamenný most v Žampachu z roku 1900 (a světe div se, stále stojí...), který by měl být dle dostupných údajů nejvyšším mostem tohoto typu v ČR.
Závěrečný výstup od Sázavy do Luka pod Medníkem byl už za solidní tmy, a tak, když jsem nahoře na kopci šlápl na klacek a dva metry ode mě se lekl kůň a za řevu začal utíkat, tak jsem se i já tak lekl, že jsem se chvilku i bál, že až si sednu v autě na sedačku, tak se mi to bude pod prdelí klouzat...
