19. ETAPA Z VÝCHODU NA ZÁPAD – Chýše/Sokolov (3. část)
Poslední část této etapy jsem zahájil ještě za hluboké tmy v 6:50. Bylo to kvůli logistice, kdybych čekal na další vlak, tak bych do Bečova přijel až okolo půl desáté, takže jsem raději zvolil první kilometry za postupného rozednívání.
Výstup na Starý Dvůr, tedy 180 výškových metrů na 2,2 kilometrech, mi trval skoro hodinu, takže při vstupu do lesa bylo už pěkně vidět, i přesto přišla moje dnešní první navigační chyba. Špatně jsem odbočil a místo dole u potoka jsem skončil někde v lese mezi čerstvě rozrytou hlínou od divočáků. Nasadil jsem rolničku na medvědy, asi s bláhovým s pocitem, že bych ty prasata případně předem vyplašil a sesunul jsem se tedy nějakým způsobem dolů a našel cestu. Čekal mě druhý dnešní strmý výstup, tentokrát 200 výškových metrů na 1,6 kilometrech. Poctivě jsem si to odfuněl a s radostí přidal ještě 25 metrů vysokou a 120ti schody zvýrazněnou rozhlednu Krásenský vrch. Ta stojí na kopci "Na vyhlídce" v 777 m.n.m., což znamenalo, že jsem se tento den poprvé dostal přes hranici 800 metrů nad mořem.
Následovalo lehčí, zvlněné stoupání pod kopec Šibenik, od kterého jsem parádním hustým Slavkovským lesem sestoupil ke dvěma Komářím rybníkům. Začala nejnáročnější část dne - nejdříve dva kilometry postupně stoupat směrem ke Staré hájovně a potom si střihnout ostré stoupání, kdy nejprve během 500 metrů nastoupáte 100 výškových metrů a pak během 300 metrů přidáte dalších 50 metrů nahoru. To se dostanete k rozhledně Krudum v 836 m.n.m., což je dalších 30 metrů nahoru. Pak to slezete, seběhnete dolů z kopce a pohodovou cestou dojdete do 10 kilometrů vzdáleného Sokolova. A myslíte, že to bylo takto jednoduché? Rozhodně ne...
To, co mělo být pohodové stoupání pod závěrečný brutální výstup, byl boj o nohy v zmrzlých kolejích od harvestorů na těžbu dřeva. Navíc jeden to vzal okolo mě, takže tam, kde jsem mohl v pohodě přejít přes zmrzlé kaluže, vytvořil těžko průchodné bahenní pole. S blátem v botách a bodáním v koleně, jsem se dostal do místa, kde jsem měl odbočit doleva na cestičku na vrchol Krudumu. Jenže cestička nikde. Koukám do mapy a říkám si, tady přece musí být, asi jen není vidět kde začíná. Samozřejmě šlo to obejít po turistické značce, ale to je dalších 1,5 kilometrů navíc. Volím tedy přímou cestu nahoru a doufám, že na tu cestičku někde narazím... nenarazil! Těchto 800 metrů nahoru bylo mých jedněch z nejhorších metrů, které jsem v posledních letech šel, horší snad byly už jen metry loni v Beskydech, kde jsem už na konci dne totálně vysílen stoupal z Vlaské na Svorkovnice a myslel jsem, že tam nechám duši. I tentokrát to bylo zničující stoupání, ale narozdíl od Beskyd to bylo v sněhu, mezi kameny a popadanými stromy. Vůbec jsem nevěděl, kde jsem a jestli vůbec stoupám na ten kopec, kde stojí rozhledna, protože jsem jí stále nikde neviděl... a najednou se zjevila, jako bájné stvoření, jako naděje v dálce, jako spasení mého utrpení...
Prohlédl jsem si rozhlednu, odpočinul a vyrazil podle mapy po zelené, která mě měla po 100 metrech přivést na žlutou. Jenže ona žlutá nikde, asi jsem to v mapě úplně blbě přečetl. Potřetí během jednoho dne jsem zabloudil. Tentokrát to byl zase brutální sestup. Říkal jsem si, že musím jít stále dolů, tam někde vede ta žlutá stezka... jenže moje sestupová stezka nikde nebyla. Sunul jsem se v místech, kde se za normální situace nedalo chodit, každou chvíli jsem čekal, že se to se mnou někde urve a já se budu kutálet přes ty popadané stromky, přes to kamení pokryté kluzkým mechem, až někam, kde mi bude líp, někam, kde už nebudu potřebovat řešit žádné problémy! Najednou mě při tom přemýšlení něco zarazilo.. byla to lidská stopa? No ano, a tady je další, a další, a tady už jsou stopy alespoň od dvou lidí. To musí být nějaká cestička do civilizace. Že bych měl vyhráno, to přece musí někde končit nějakou normální cestou. Vydávám se po těch stopách a doufám v zázrak žluté a bílé barvy na stromech. Celkem dlouho jdu směrem, o kterým si myslím, že je jinam, než potřebuju. V hlavě mi proletí myšlenka proboha, snad to nejsou stopy nějaké skupinky, která taky bloudila, ale to už najednou v dálce vidím bílý pruh sněhu, který by mohl být cesta. Je! Opravdu to je cesta! Tak kterou hledám, ta se žlutou turistickou značnou! Pane Bože, to je ona, milovaná žlutá, turistická, nádherná, krásně plynoucí cesta, která vede až do Sokolova, jsem z toho venku!
Jen se rychle zastavím u zbytků kostela Svatého Mikuláše a Památníků vojenské přísahy a upaluju směr Sokolov. Zbytek cesty je dle plánů opravdu již jen pohodovou cestičkou s lehkým klesáním a já na této cestičce chápu, že dnes to byl opravdu těžký den, den kdy třikrát zabloudíte prostě není zrovna dobrým dnem, ale i to k těmto cestám patří. Začínám tedy raději přemýšlet, jak dotáhnu těch posledních 70 kilometrů k nejzápadnějšímu bodu ČR!
Našlapáno 23 km / celkem 638 km
Trasa cesty na mapy.cz
