12. ETAPA Z VÝCHODU NA ZÁPAD – Skalice nad Svitavou/Rožná
Po dvouměsíční pauze, zapříčiněné zdravotním problémem se stabilitou, jsem se vydal pokračovat v mé cestě napříč republikou. Dva měsíce jsem nedal žádnou delší štreku, takže jsem sám byl zvědav, jestli naplánovaných 63 kilometrů v 2,5 dnech zvládnu. Očekával jsem, že to bude náročná výzva, ale nakonec to bylo náročnější, než jsem si představoval. Ale pojďme postupně...
V plánu jsem měl dojet autem do Žďáru nad Sázavou a odtamtud se vlakem a autobusem přesunout do Skalice nad Svitavou, kde jsem v březnu skončil. S domněním, že okolo oběda nebude D1 zacpaná jsem vyrazil tak, že jsem měl 45 minut rezervu na odjezd vlaku. Dálnice nakonec byla v pohodě a já v dobrém čase přijížděl k výjezdu z dálnice na Žďár a zde přišel první problém z dlouhé řady problémů... sjezd byl rozkopaný a zavřený. Ještě že mám tu rezervu, takže rychle na další výjezd z D1 a hurá do Žďáru. S rezervou 20 minut jsem přijížděl k městu a říkal si, že to bude v pohodě, jenže ouha, příjezd do Žďáru rozkopaný a řízený semafory. Navigace ukazovala dojezd na parkoviště u nádraží pouhých 1,1 kilometru a já se zašprajcl v koloně. Půl hodiny pryč, vlak pryč... Takže hodinu počkat a pojedu dalším, jenže to znamená pět spojů a čtyři přestupy. Navíc do Lipůvky autobus přijede v 17:11, ale v 17:11 mi odjíždí další spoj do Lysice. Takže vlakem do Tišnova, tam přestup na vlak do Kuřimi, kde nasednu na autobus do Lipůvky. A opět stres... ukrajinský řidič místo odjezdu vykecává s nějakým krajanem a ztrátu, kterou nabral již na začátku, během cesty ještě zvýraznil, takže mi je jasné, že v Lipůvce skejsnu do večera. Zde se nade mnou asi smilovali Bozi, protože autobus do Lysice měl ještě větší zpoždění a já ho tedy stihl. Když na nás poslední autobus z Lysice do Skalice počkal, měl jsem vyhráno a úspěšně v 18:15 vystoupil na nádraží a vydal se za doprovodu hudby z právě probíhající poutě na cestu. V plánu jsem měl urvat nějaké kilometry ještě za světla.
První zatěžkávací zkouška přišla při sedmikilometrovém stoupání do Kunštátu. Převýšení 150 metrů sice na té vzdálenosti nebyl problém, ale podstatná část vedla po polních cestách, a protože celý den pršelo, měl jsem každou botu o dvě kila těžší, jak byly nabalené blátem. Chci dát dnes ještě co nejvíc kilometrů, tak ho rvu, co to dá a to byl asi problém. Přibližně po pěti kilometrech najednou dostávám křeč do pravého lýtka a bolest je stále silnější. Do Kunštátu jsem dorazil po osmé hodině, takže obchody zavřené, benzínka zavřená a hospody žádné. No nic, povalím dál a vyrazím dál do kopce Zněcko, který budu mít zítra v cestě. Stoupání do výšky 699 m.n.m. je z Kunštátu dlouhé 5,5 kilometru, tak ať z toho alespoň kilometr do setmění urvu. Takže v lesu "V Žlebech" to zalomím a na promočené louce stavím stan. Doufám, že křeč, kterou stále cítím, mi dá po vyspání pokoj.
Nedala... Ráno vstávám v pět a po hodinovém balení vyrážím na těch 4,5 kiláků stoupání. Lýtko sice bolí, ale zatím se to dá, i když moc rychle se nejde. Nad Hluboké u Kunštátu filtruju litr vody, což by mělo na výstup stačit a zapadnu do lesa, i když slovo les je hodně nadnesené. Všude se tady kácí, zřejmě pod rouškou zvanou Kůrovec, ale jde to padni komu padni, o čemž svědčí skutečnost, že mýtiny jsou plné zelených větví. Prostě teď je vhodná doba na ekonomické "zahojení", tak jde všechno k zemi. Je to tady divočina, dokonce uprostřed lesa, na zelené turistické stezce, potkávám kamión. Těžko říct, co tady vlastně hledal, ale rozhodně je to něco, co bych tady opravdu nečekal.
S tou křečí, která mě stále nepustila, to jde pomalu. V Černovicích mám dnes za sebou 6,5 kiláků a to už je 8:30, takže to opravdu jde pomalu. Začínám opět stoupat, tentokrát do výšky 625 m.n.m. Nesnídal jsem, tak si tady nahoře uvařím jídlo a protože je už deset, tak to beru jako brzký oběd. Po něm definitivně opouštím Jihomoravský kraj a dál pokračuju na Vysočinu. Přes Horní Čepí a okolo partyzánského památníku, sestupuju do Dolních Čepí. Chvilku jdu proti proudu Svratky, kterou přecházím po mostě u Ujčova. Tady začíná další stoupání, které mě nakonec dostane. Je to 4,5 kilometru na kopec Obecník (630 m.n.m) a mě se s tou nohou v křeči jde stále hůř. Přes Josefov sestupuju do Rožné. Během posledního stoupání mi došla voda, tak přivítám benzínovou pumpu na okraji obce. Sednu si a přemýšlím. Stan jsem dnes chtěl rozložit v Šiklově mlýně a zítra dojít 24 kilometrů, ale do mlýna to je ještě přes jeden kopec nějakých 6,5 kilometrů a já teď jdu tempem 2 kiláky za hodinu. Pokud budu pokračovat, přijdu tam pozdě večer a navíc hrozí, že zítra si nohu totálně odrasuju a to mě v sobotu čeká další pochod s Pochodnickým spolkem. Rozhodnutí je bolestné, ale asi v danou chvíli rozumné. Končím v Rožné a vrátím se příště.
