4. ETAPA Z VÝCHODU NA ZÁPAD – Ledeč nad Sázavou/Zruč nad Sázavou

- start za tmy
- první sníh
- brutální zkratka
- Sázava
- pražce
- přichází sněhová bouře :)
- zase pražce
- trochu strachu na pražcích
- hubou do bláta

Cílová destinace minulé etapy byl Rožnov pod Radhoštěm. Tam jsem chtěl i začínat, plánoval jsem to opět na 2-3 dny dalšího pochodu, ale díky tomu, že se z jistých důvodů, o kterých nechci psát, protože bych sám sebe znova nasral, nemůžu vypadnout z práce, ale protože už mi chození chybělo, rozhodl jsem se vystřihnou jednu jednodenní dvacítku. Jet 450 kilometrů na Moravu jen kvůli jednodennímu špacírování mi připadá trochu úchylné, proto jsem se rozhodl přeskočit část území, odpochodovat si to a někdy později dojít z toho Rožnova do místa dnešního startu. Tím byl zvolen Ledeč nad Sázavou, ze kterého jsem mašíroval do Zruče nad Sázavou.

Takže přesun do Zruče byl v časných hodinách a do vlaku směr Ledeč usedám ještě za tmy. Doma mi říkají, že jsem blázen, chodit na výlety za tmy, ale já mám rád brzké starty a start za tmy mi pro zimní měsíce připadá prostě přirozený. Navíc, v Ledči už je stejně světlo, takže si můžu prohlídnout snad až "urbexový" kamenolom s doslova veteránem jeřábem. Trošku si říkám, že vypadá spíš jako nějaká nestvůra ze scifi filmu, ale kvůli nosnosti to asi v době jeho vytvoření muselo být. Při dalších metrech mi do oka padne motokrosová trať a v hlavě mi proběhne myšlenka na dobu, kdy jsem jezdil fotit závody. Po miléniu jsem si nedokázal představit, že přijde doba, kdy pověsím foťáky na hřebík. Bylo to období, kdy jsem od března do listopadu trávil i 25 víkendů na okruhu. Teď mě myšlenka jen na jeden den lítání po obslužce dostává husinu na tělo. Ostatně vše ukazuje letošní mostecký závod vytrvalců, kdy jsem ve čtvrtek přijel na okruh, v akreditačním středisku si vyzvedl kartu a parkovačku. Sedl do auta a uvědomil si, co to proboha dělám. Takže jsem se ani nedostal za bránu okruhu a už jsem valil zase domů bez toho, abych viděl jedinou motorku. Brrrr, už bych to celý víkend nedal.

Od motokrosu valím do kopce na nejvyšší bod dnešní cesty. Obrváň má jen 488 m.n.m, není to nic velkého, stoupá se na něj po cestě dlouhé 1,8 km, takže v podstatě pohoda. Takový kopce mám dnes v plánu tři a ve finále z toho bude 450 výškových metrů, takže v porovnání jako kdybych tady u nás třikrát vylezl na Bezděz od Vejra z parkoviště, což nakonec není špatný výkon na mých 110+ kilo :)

Asi to nejhorší mě čekalo cestou dolů z tohoto kopce. Cesta je dobrá, vyježděná, kameny s trávou a obnažená hlína, takže i celkem pohodová. Potřebuju se dostat ke kolejím Posázavského Pacifiku pod hrad Chřenovice a pokud povalím po červené, tak ten sestup končí lehkou smyčkou, která má přibližně 800 metrů. Ale koleje vidím pod sebou, tak proč kurva ten kilometr obcházet, když můžu seběhnou ze stráně a jsem na kolejích. Volba je jasná a rychlá. Jdu jehličnatým lesem a ten nebývá nijak strmý nebo s nějakými záludnostmi v podobě skal. Skály jsou podle mapy až u vlaková zastávky, jenže to jehličí po 100 metrech končí a já brutálně klesám někam do neznáma. Prodírám se bodlákama, trništěm, nevidím kam jdu, jen pod sebou slyším nějaký potůček. K němu se musím dostat a pak v jeho korytě půjdu dolů, to přece musí jít... nešlo, potok má několik solidních vodopádů, které se sice dají seskočit, ale asi si dovedete představit, jak to vypadá, když doskočí 110 kilo živé váhy. Ke kolejím se nakonec dostávám a říkám si, který kretén se rozhodl nejít po turistické červené, ale kvůli vobyčejným osmi stovkám metrů podstoupit tohle šílenství :)

Odměnou nakonec je parádní pohled na Sázavu a skalní masívy Centrál park a Bejbák, kam došlapu dnes poprvé po železničních pražcích, které si nakonec dneska celkem solidně užiju. Tak a teď opět nahoru. Čeká mě dalších stoupání podobné tomu prvnímu, tentokrát na 470 metrů vysoký kopec U Hradu. Stoupání si zpestřím svačinou na zřícenině hradu Chřenovice, který zde byl postaven snad již ve třináctém století, ale od roku 1545 pustne. Mají tedy trůn, tak se do něj usadím a baštím. Následná cesta nahoru do kopce dává vědět, že se blíží parádní chumelenice, která mi po zbytek cesty znepříjemňuje chůzi a nakonec solidně zasněží cesty i louky okolo mě.

Protáhnu se Chřenovicemi, za kterými jsem měl plánovanou další zkratku přes pole. Po zkušenostech z první zkratky to raději ve svých myšlenkách zahodím ještě dřív, než se k tomu rozhodnu. Raději volím šlapat 3 km asfalt, ostatně ten je již solidně zasněžený, takže mi to ani nepřijde jako špatná volba. Z kopce to celkem odsejpá, takže jsem za chvilku zase u Sázavy a zase u kolejí. Pod Bábou si opět vyzkouším, jaké to je dělat poloviční kroky po pražcích, ale naštěstí je mezi nimi dost vysoká vrstva štěrku a kamení zapadané hlínou, cesta tedy celkem vyhovující a i s pohledem na parádní kamenný most v Budčicích z doby první republiky, možná ještě starší. Podél Sázavy dojdu až do Vlastějovic, kde na mě čeká poslední zkratka dnešního dne, ale asi nejbrutálnější, resp. nejnebezpečnější. Mám totiž dvě možnosti. Buď půjdu dva kiláky po asfaltu podél Sázavy nebo to střihnu železničním tunelem a ten kopec, který silnice objíždí, jednoduše prostřelím tunelem. Ten má jen nějakých 100 metrů, a protože stopy ve sněhu ukazují, že rozhodně nejsem jediný, kdo si tady zkracuje cestu, přichází rozhodnutí dát se do toho. Podle jízdního řádu vlak pojede až za půl hodiny, ale znáte to... stejně se každých 10 metrů ohlížím, a když zrovna koukám dopředu, tak hledám místo, kam se natlačím, kdyby proti mě vyrazil vlak.

Zvládl jsem to, stejně tak železniční most přes Sázavu, který byl kousek za tunelem. Za mostem přichází další, tentokrát ostré, ale krátké stoupání a na jeho vrcholu "crash incident". Cesta je zasněžená a když vyjdu na vrchol tohoto kopce, kterému tady říkají V Kozinách, chci se podívat do mapy, jak to mám naplánované dál. Rád používám papírové mapy, můžu si do nich udělat poznámky o cestě, kolik mě čeká stoupání, kde je polovina kopce, kde půjdu z kopce, kde je obchod, kde hospoda, jak plynou našlapané kilometry, atd... Mapu tedy beru do ruky a soustředím se na ní během chůze. Najednou roznožka a já se válím v kaluži. Zasranej zasněženej led... Asi to trochu odnesla levá klička, ještě teď při psaní bolí jako kurva, ale zlomená není, to bych s tím nehejbal. Jen je to solidně naražený. Když jsem se z toho prasklého ledu a kaluže plné hnědého hovna zdvihl, tak si říkám, že to mám do cíle jen 4 km, tak si musím dát bacha na tenhle zasněžený led, jenže stejně ještě asi 20x zkouším, jaké to je udělat v 54 letech provaz. Naštěstí to pokaždé ustojím, sice z toho vždy loupne v lýtku nebo stehnu, ale to místo, které spojuje mojí pravou a levou nohu, zůstane bez vážnějšího poškození...

Nakonec úspěšně do mé cesty přidávám další dvacítku kilometrů a již se těším na další cestu, jestli to bude navázání v Radhošti nebo tady ve Zruči, ještě nevím, to uvidím, až jak to dopadne v práci.

Našlapáno 20 km / celkem 104 km

Trasa etapy na mapy.cz

Kompletní fotogalerie Z D E...